Sama moc dobře vím, o čem. A předem musím říci, že společnost mužů byla naprostá shoda náhod, jelikož v naší rodině je opravdu dívek pomálu. Narodila jsem se jako úplně první dítě. Když potom přišel na svět můj mladší bráška, vůbec jsme se nedokázali snést. Tenkrát bych dala vše za to, abych měla mladší sestřičku, kterou bych mohla česat, hrát si s ní a oblékat ji do svých starých šatů.
Postupem času jsem si prostě zvykla, že místo toho se bude s mladším sourozencem prát, budeme hrát na bojovníky a neustále budu z postele vytvářet válečný bunkr. Tak nějak mě tento styl trávení volného času nadchl. Když jsem pak trochu vyrostla a začala vnímat ostatní členy rodiny víc a víc, zjistila jsem, že jsem v širokém okruhu vážně jediné děvče (nepočítaje babičky, tety a maminky). S bratranci jsme hrávali na Kobru 11, v lese jsme hráli střílečky a o Vánocích jsem s nimi chodila hledat Ježíška, místo toho, abych doma pomohla s přípravou štědrovečerní večeře.
Má školní léta se nesla ve znamení hádek s ostatními děvčaty. Byla jsem vždy ta, která se raději přidala na stranu chlapců, dělala jsem průšvihy a o přestávkách jsem s nimi chodila hrát do tělocvičny vybíjenou. Milovala jsem jejich svět a jejich pohled na svět. Nedokázala jsem si představit, že bych se měla zajímat o líčení, vlasy nebo módu.
Zlom přišel na gymnáziu. Našla jsem si toho nejlepšího kamaráda, ale začala jsem se bavit víc a víc s děvčaty, začala jsem se chovat jako dívka a zjistila jsem, že mě to baví a cítím se lépe upravená, než celá v mikině od listí a mechu. A že si také ráda nalakuji nehty a dám masku na obličej, zatímco budu koukat na Román pro ženy.
Pokud tedy i Vy vyrůstáte s chlapci, nakonec zjistíte, že Vám to spoustu dá. Je jen důležité se umět někdy zachovat jako typická holka. Občas je to prostě potřeba!
Stát se ženou mezi muži není lehké ani nudné
